Průvodcem v Gaudi

Změna je život… aneb proměnlivost (v buddhismu anitja) je jednou ze základních charakteristik veškeré existence.

Abych mohl fungovat ve svobodné demokratické škole jako je Gaudi, musím být připraven na změnu – v čase, množství a věku žáků, kteří se zúčastní nebo nezúčastní mé lekce, zapojí či nezapojí do organizace nějaké akce, přinesou vlastní nápad a tím ten můj skončí na druhé koleji. Změna, když je třeba zasáhnout při řešení technického, faktického nebo teoretického problému, při nedorozumění nebo při porušení pravidel. Změna vedoucí nás ke zvládnutí mistrovství improvizace a vyplývající z mnoha proměnných, které vstupují do každodenní interakce mezi námi všemi – dětmi i dospělými. Těmi, kteří se jako rovnocenní a se stejnými právy i povinnostmi scházejí při jedné ze dvou povinných aktivit dne – na ranním kruhu. A věřte či ne, i když jsem dospělý, i já odtud často odcházím s uštědřenou lekcí v tom, co je to demokracie, jak se do důsledku dbá na dodržování pravidel, které si za přítomnosti průvodců nastavily samy děti krátce po vzniku školy a jejímiž bedlivými strážci jsou zase právě ony.

A na co se těším nejvíce? Na ranní hraní a zpívání na schodech, na každý úsměv vyměněný s těmi, kteří přichází znovu a znovu natěšeni na to být dnes a denně součástí živého organismu zvaného svobodná škola. Těším se na přímočarou dětskou radost, zvídavost a hravost. Jen si představte, že za vámi přijde dítě či teenager a něco jej bytostně zajímá (třebas z historie, zeměpisu, biologie, z fyzikálních nebo chemických zákonů) a vy jej můžete provést možnostmi, jak dospět k odpovědím a přitom se případně přiučit sám. A hlavně propojit různé obory tak, aby se dosáhlo uspokojivého výsledku. Nebo se na vás obrátí mladší člen školy a ví přesně, co chce dělat a od vás potřebuje jen ujištění, že to zvládne, možná trošku dohledu, snad odbornou radu, a nic víc. Pak nemůžete jako průvodce zažít frustraci z toho, že děti nedělají to, co mají nebo to, co chcete vy, aby dělaly.

Těším se na společné nápady v řešících týmech anebo jen tak vzniklé spontánně v průběhu dne, z nichž často pramení ty nejúžasnější zážitky, jež spojují lidi jak ve škole, tak na veřejnosti. To si tak jeden z nás plánoval vystoupení pro sebe a svou rodinu, kamarády. Začalo to nesměle. Přizval ostatní spolužáky a průvodce k účasti na školní show. Ty se nakonec doposud uskutečnily 4 (jedno i za účasti místní rockové zpěvačky) a vyvrcholily pátým společným koncertem a tanečními vystoupeními dvou škol z našeho města pro veřejnost u příležitosti Mezinárodního dne dětí. A co dělali průvodci? Pomáhali s nacvičením vystoupení, designovali a tiskli minecraftové formičky na cukroví, vymýšleli a sestavovali stroj na výrobu a vyluzování zvuků, umožnili parkourové vystoupení – to vše jen jako stíny dětí. Iniciativa a nápady pocházely od nich. Energie najednou jinak proudí, ožívá, jakmile použiju vlastní, originální ideu a rozdmýchám vnitřní motivaci. A rozdíl oproti motivaci z vnějšku, je citelný. Nezřídka se stane, že i 6 leté dítě s výřečností dospělého přizve na ranním kruhu starší spolužáky k aktivitě, se kterou samo přišlo a kterou chce realizovat, ať už se někdo přidá či nikoli. Zároveň však strhne lavinu odezvy a průvodce pak jen přihlíží, kterak skupinka vedená tím nejmenším tvoří a spolupracuje. Je lehké se pak nechat strhnout a přidat se k ostatním, nebo jim jen vytvářet zázemí. Jindy zas přijde průvodce s jasnou představou o tom, co chce dělat a nehledě na zájem či nezájem dětí se do aktivity pustí. A hle, tu jedno tu dvě se u něj zastaví, chvíli pozorují, ptají se, zajímají, pak zase odběhnou, pak je u něj najednou hlouček a v něm to vře a klokotá, najednou se všichni zapojí a ponoří se do činnosti, nechají se unést a pak je to pocit srovnatelný s nasednutím na 3 – 5 metrovou surfařskou vlnu, pročísnutí hřebínku a volný dojezd na pláž – až se zájem vyčerpá, energie utichne, děti se zase rozprchnou za hrou. 

Ovšem nic se v mém průvodcování nevyrovná momentům hraničícím s definicí kvantového skoku. Pokusím se 2 z nich přiblížit. Krátce poté, co jsem se začal učit provázet, stojím s kytarou naproti chlapci, který drží v ruce saxofon. Z lidušky umí asi 3 etudy. Vyzvu jej, aby zahrál jednu z nich, ale pak se uvolnil a tóny libovolně prostřídal. Stalo se a on si poprvé v životě vyzkoušel jaké to je, když se improvizuje. „Co to je? To chci!“ Následujího dne už saxofon ležel v koutě jeho pokojíku a on úpěnlivě piloval hru na kytaru. O rok (a pár zkrvavených prstů) později hrál na kytaru nejen lépe než já, ale hlavně velice originálně a se zápalem, který byl hodný obdivu i následování. Dnes hraje na několik nástrojů a zajímá se o techniku zvučení koncertů.

Ten druhý nastal nedávno. Spolu s kolegy jsme sestavili grafické znázornění eskalačního procesu tolik důležitého pro to, aby se každý ve škole mohl cítit bezpečně a s možností zastání u druhých. V barvách tmavnoucích od žluté (harmonie) až po černou (vyloučení) v soustředných kruzích. Pro jistotu jsme jej vyhotovili v angličtině, aby v dětech vzbudil zvědavost a měly zájem si jej třebas přeložit. Jelikož si s dětmi o možnostech ochrany svých práv povídáme vcelku pravidelně, mají už vžitou představu o tom, co dělat a na koho se v jaké fázi obracet. Ale nikdy dříve jsme ještě celý proces eskalace neprezentovali v nějaké vizuálně pochopitelné a přitažlivé podobě. Jaké bylo tedy moje překvapení, když jsem se pokoušel do velikého schématu vyvěšeného na chodbě zasvětit chlapce, který byl u nás sotva 3 dny i s cestou, protože k nám do nového školního roku přestoupil ze čtvrté třídy jiné školy. Na konci vysvětlování mi lakonicky sdělil: „Ale já to všechno vím. Nemusíš mi to vysvětlovat. Umím trošku anglicky a všechno v těch kruzích je pochopitelné a srozumitelné.“ To mi úplně vyrazilo dech. Proč? Pokud to totiž pochopil on, pak to pochopí všechny děti. A budou se moci k tomu odkazovat ve chvílích, kdy by se mohly cítit v ohrožení. Je to jasný a lehce aplikovatelný řád, který platí pro všechny, dospělé nevyjímaje. Demokraticky spravedlivý, neobelstitelný a nepokřivitelný… A navíc srozumitelný i 6 letému dítěti.

Těším se do školy také kvůli mým dospělým kolegům. Týmovost je zásadním předpokladem úspěchu. Hodiny a hodiny a dny strávené vylazováním týmu na společných školeních se základním motem nenásilné komunikace a leitmotivem sebepoznání; porady na týdenní bázi, jejichž nejpodstatnější náplní je well-being dětí, ten společný zájem na tom, aby se děti cítily v bezpečí, ocitaly s v podnětném prostředí a měly k dispozici vše potřebné k tomu, aby mohly sebeřízeně realizovat své představy, touhy a sny. Přípravy setkání s rodiči, školení rodičů ve stejné metodice nenásilky, jakou procházíme my všichni ve škole. Participativní plánování designu a dispozic nové budovy. Příprava scénáře a natáčení promo videa k vyhlášení sbírky na podporu rekonstrukce téže budovy. Podnětné individuální rozhovory s žáky a jejich rodiči na tripartitách (schůzkách při nichž žák či student bilancuje svůj pokrok a spokojenost ve škole před svými rodiči a průvodcem). Slzy radosti při psaní textů vysvědčení jako dopisů dobře známému příteli či přítelkyni, jimž chceme vyjádřit, jak moc si jich vážíme pro to, co dělají a s jakým zápalem. 

To vše a mnohé další je poslání průvodce ve svobodné demokratické škole. A odměnou za to? Je smích a radost dětí, obrovský osobní růst a rozvoj kompetencí žáků a pocit uspokojení z naplňující a smysluplné činnosti v přátelském a přijímajícím bezpečném prostředí, v němž nejvyšší hodnotou je člověk (v jakémkoliv věku) a jeho rovnocenné postavení ve školním společenství a ve světové společnosti.

Proud